Situace kolem příjmení

Českou veřejností hýbe novela o změně příjmení, kdy ženy budou moci volit přechýlenou i nepřechýlenou variantu. Odpůrci – a odpůrkyně – se brání čistotou jazyka českého. Podívejme se na to:

1. fakt: Jan Hruška se skloňuje žensky a je muž. Paní Hruška musí být Hrušková, aby neměla problémy s ženským skloňováním…

2. fakt: Podstatné jméno je podstatnější než přídavné, zvláště když je k podstatnému jménu přivlastňovací – jazyk je systém dorozumívání a pokud má něco určitou gramatickou hodnotu, je pravděpodobné, že ta se promítne do fakticity sdělení.

3. fakt: Přechylování občas vytváří patvary a není jednoduché zpětně odvodit mužský tvar.

1. návrh: Změnit všechna příjmení na přídavná jména – v zásadě zavést binomickou nomenklaturu jako v přírodopise – Medvěd hnědý, Honza Červený, Jana Červená.

2. návrh: Příjmení z podstatných jmen změnit podle jejich smyslu: Honza Pekař, Jana Pekařka, nebo změnit na přídavné jméno tvrdé koncovkou ský/ská Honza Pekařský, Jana Pekařská.

3. návrh: nedělat nic, nechat každého jedince, ať se jmenuje, jak chce. (gramatické okénko: jmenuji se je činný rod, nikoli trpný, doslova: „Já sebe pojmenovávám tak a tak“).

Tolik tedy ke gramatice. A teď ten zástupný problém: není jediný důvod, proč by se lidé v jedné rodině měli jmenovat stejně a když už takový důvod najedete, rozhodně není žádné reálné opodstatnění, proč by to jméno mělo být právě od manžela: o děti se mnohonásobně více zaslouží matka (když pomineme, že o ně tradičně více pečuje, jejich zrod je plně na ní, o tom nemůže být pochyb: na rozdíl od otce si vždycky všimne, že se jí nějaké dítě narodilo).

Jedna šťastně vdaná žena se nechala slyšet: Já jsem hrdá, že mohu nosit mužovo příjmení a že ho nosí i naše dcera.

Této mamince vůbec neberu její nadšení, akorát logicky vzato hlodá otázka: Proč muž není stejně hrdý na ni? Tak moc, aby vplynul do její rodiny a měl rád děti, které porodila v době, co spolu sdíleli lože a něžné city? Proč se tahle odevzdanost od ženy čeká (až vyžaduje, jako důkaz lásky) a od mužů by byla směšná? Jde jen o tradici, či spíše přežitek z dob, kdy ženy měly svatbu a manželství jako kariéru: stát se paní -ovou bylo něco jako promoce a rození malých manželových příjmení (nejlépe originálu, tj. nepřechýlených) znamenalo produktivního pracovníka. Samozřejmě, každý má jinou představu o štěstí a kariéra ženy a matky je stále možná – a vítaná – ale měla by být braná asi stejně, jako jiné kariéry: Chceš být kadeřnicí, chceš být právničkou, chceš být manželkou na plný úvazek? Buď! Ale stejně jako nikdo nechce po kadeřnici, aby chodila k soudu, neměla by se tato původní ženská kariéra vyžadovat. Mít dítě už je dnes jednoduché: kojenecká úmrtnost mizivá, sociální a právní zabezpečení jakž takž, ženy mohou mít dítě i během kariéry, ať už se stálým partnerem, nebo bez s teplou domácí stravou, či o kupovaných polotovarech. Je jen na ní, co si zvolí. A teď neapeluji na „veřejnost“ ani na muže, ale na ženy, aby se nebály být samy sebou. Ať už s podstatným nebo přídavným příjmením. Časy se mění, je třeba si přiznat, co chceme a neschovávat se za výmluvy na tradici a gramatiku. Jestli muž chce mít doma hlavní slovo a všechen svůj majetek „podepsaný“, má na to právo a podle toho si bude hledat ženu. Žena zase musí mít možnost si takovou pozici zvolit s plným vědomím toho, že existují i alternativy a že tohle není ideál, jen jedna z možností, jak prožít život.